Jdi na obsah Jdi na menu
 


ObrazekKolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině...

...tady jsem se před mnoha lety narodila, jako první ze tří dětí v rodině dvou mladých komunistických nadšenců, a léta v objetí socialistické společnosti dílo dokonala: byla jsem materialistická ateistka, věřící všemu, co jí napovídali. Milovala jsem Rusko i ruštinu a všechno sovětské mi připadalo blízké a žádoucí. Rusky jsem se naučila sama, poměrně rychle, a ve škole jsem už jen excelovala. :-)

Na střední škole (zahraniční obchod v Resslovce) jsem se spolužačkou Svatkou občas prováděla sovětské turisty po Praze. ObrazekV jedné takové skupině byl sympatický rozhlasový novinář Mark ze Stavropolu, se kterým jsem si začala dopisovat. Po dvou letech, už jako studentka FF UK, jsem se za něho provdala. Mí dva synové jsou tedy poloviční Rusové.

ObrazekAčkoli jsem po téměř ročním pobytu v Petrohradu, kde manžel dokončoval postgraduální studium fakulty žurnalistiky, poznala těžkosti života obyčejných lidí, na mém niterném vztahu k Rusku se nic nezměnilo. Obzvláště Petrovo město mi připadalo nesmírně blízké a já jsem byla připravena zůstat v něm žít natrvalo. Ovšem, člověk míní, a Osud mění... V Praze jsem měla velký byt, v němž žila má mladší sestra, zatímco v Petrohradě jen vyhlídku na pokoj v bytě s příslušenstvím společným pro několik rodin a čtvrt století čekání v pořadníku na vlastních pár metrů. Rozhodnutí žít v Praze bylo tedy jen logickým závěrem.

Po pár letech problémů, které přinesla srpnová okupace (dlouho jsem nemohla ruštinu ani cítit a práce v zahraničním obchodě nepřipadala v úvahu, neboť bratr emigroval do Anglie), začal manžel učit ruštinu, překládat a dabovat filmy, a já jsem se kromě zaměstnání a rodiny rovněž věnovala překladům a korekturám. Byli jsme docela dobrý tandem.
Idylka skončila v r. 1991, kdy se rozpadl nejen můj podnik. Musela jsem oprášit jiné jazyky, hlavně angličtinu a španělštinu. Osud však byl ke mně opět milostivý: v Praze právě vznikal Eurotel a já jsem získala zajímavou a dobře placenou práci v divizi datových služeb. Tehdy začínaly nejen mobilní telefony, ale i internet, u jehož rozšíření jsem měla čest být. Od té doby jsem pracovala v oblasti komunikací a tato léta považuji za druhé nejšťastnější období v životě: práce mě nejen bavila a přinášela mi uspokojení, ale dokonce mi za to potěšení platili! 

Čtyřikrát jsem byla "na dlažbě", ale vždy to bylo pro mne dobré: objevila se nová šance.
Podobné to bylo i po ztrátě prvního vnuka a po - s ní spojené - nečekané a předčasné smrti mého manžela. Objevila se přede mnou zcela jiná cesta, po níž od té doby kráčím a která mě tak hodně naučila.
O něco z toho, co jsem získala, se chci teď podělit.