Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konzervativní revoluce

Filozof a novinář Marcello Veneziani v hovoru s italským deníkem il Giornale

Není důvodem hluboké duchovní bídy západního světa nihilismus, který charakterizuje naši epochu?
Nihilismus je chorobou západu. Smrt Boha a jakékoliv vyšší projekce, absence cílů, ztráta významu a nesmyslnost života. Jako v řetězci, smrt Boha je následovaná smrtí člověka nebo jeho redukcí na materiál v tranzitní zóně. Konec víry neosvobodil myšlení, ale strhl je sebou, konec mýtu nenastolil logos, ale vedlo to k zoufalému vitalismu.  

Co soudíte o masové kultuře? Je to kultura? Má něco společného s věděním a tradičně chápaným poznáním?
Lidová kultura je poklad, který je třeba chránit a propagovat. To čemu se říká masová kultura, je pouze jistá forma konzumu. Skrývá v sobě vkus a trendy, ne však životní orientaci a vizi světa. Skutečná kultura spojuje, váže individuum ke komunitě, spájí přítomnost s minulostí; pokud se limituje na vybuzení přání a podněcování spotřeby a na individuální zážitky, není to kultura, je to něco jiného.  Nechci proboha démonizovat, je to rozdíl mezi tradicí a reklamou. 

Napsal jste, že horší než prolhaný falešný tisk, je pouze web, ignorantská a nekontrolovatelná anarchie sítě, lidový tribunál, který dokáže být horší než soudní tribunál. Jaká je podle vás vazba mezi demokracií a pravdou? Speciálně v době globálního propojení a sociálních sítí, epocha, která se často definuje jako post-pravda. Francouzský sociolog Gérard Bronner nazval epochu sítě demokracií důvěřivých.
Post-pravda šířená na webu je triumfem báchorky a pomluvy, pravda je redukovaná na vnímání a dojmy. Domnívám se, že post-pravda je odpovědí na prvotní padělání z dílen informačních médií, manipulují a falzifikují fakta, nastolují pokrytecké kánony politické korektnosti. Jsme uvězněni mezi hrubou informací na síti a prolhanou informací establishmentu.

Co vůbec znamená pravda (existuje-li)? Filozofické pravdy jsou často v protikladu zdravému rozumu, nejsou moc pochopitelné pro neprofesionály.
Pravda je střet reality a inteligence (adaequatio rei et intellectus, říkal Aquinský), Jsou pravdy uchopitelné naší inteligencí a jiné, velké, transcendentní, zahalené tajemstvím. Pravda je nad námi a nikdo na ni nemá monopol: jsme uvnitř pravdy, ale pravda není v našich rukách. Můžeme toužit po pravdě a můžeme uchopit některé její aspekty, pravda má totiž mnoho stran; Gioberti mluvil o polygonální pravdě.
Dnes je pravda kořistí dvou protichůdných a souběžných idiocií: nihilismus, který říká, že pravda neexistuje, existují pouze náhledy na věc a fanatismus, který tvrdí, že má monopol na pravdu.

Máme k dispozici v různých etických konceptech, existujících ve světě a v dějinách, nějaké racionální, univerzálně platné kritérium, které by rozhodlo, která pravda je lepší?
Každá etika má základ v kultuře, v civilizaci, v náboženské tradici. Pokud se pokusíme dojít ke společnému bodu, k vrozeným konstitutivním potřebám člověka, pak to bude: respekt k životu, lidská důstojnost a pro současný svět, odmítnutí každého násilí, zneužívání atd. Je to společný univerzální postoj, který může být příslibem pro společné etické principy.

Je udržitelné v racionální argumentační rovině tvrzení, že některá civilizace je superiorní jiné? Nebo některá kultura vzhledem ostatním?
Každá kultura má právo považovat ve svém vnitřním prostoru, své principy, životní formy a svoji evoluci za ty nejsprávnější a nejadekvátnější; ale každá civilizace by se měla vyvarovat vnucovat někomu svou vizi, snažit se o světovou uzurpaci. Milovat rozdíly a identity, počínajíc svou vlastní. Nerelativizovat a nedestruovat svou vlastní civilizaci, vyvarovat se dominance. Na těchto principech by se měl vést i religiózní dialog.

V desetiletích plíživé cenzury, kdy kultura byla výsadou levice a pendantem marxistického derivátu, si geneticky netolerantní levice nárokovala monopol na absolutní pravdu až do té míry, že názorová tolerance je chápána jako záporná hodnota. Navzdory proklamacím jistých progresistů, kteří mají plnou hubu frází jako multikulturalismus, přijetí jiných, respekt k minoritám atd. Co o tom soudíte? 
Určitě, domnívali se a jejich duchovní pohrobci se to pořád domnívají, že jsou držiteli historické pravdy a vyšší morálky. Nárok na superioritu a monopol na historickou cestu má v sobě letální aspekty a je to též obsaženo v kořenech marxismu: zrušení reality, ve vizi lepšího budoucího světa a humanity se musí obětovat současný svět, přirozenost a současná humanita.

Francouzský filozof Alain de Benoist již před dvaceti lety psal, že pojmy „levice“ a „pravice“ jsou zastaralé a pojmově bezobsažné. Pokud někdo dnes řekne „jsem pravičák“ nebo „jsem levičák“, nedá to žádnou informaci o jeho názorech. Souhlasíte s tím? Co dnes znamenají termíny „pravice“ a „levice“?
Tyto dvě kategorie skončily v dvacátém století, dnes skrývají pouze smyslové reziduum a jsou to termíny kontinuity a tradice. Dnes se pravice separovala od ekonomického liberalismu, v němž byla uvězněna od konce devatenáctého století a začala vidět primát v lidové a národní suverenitě a její politické a sociální artikulaci na globálním trhu; levice ztratila lidové rysy politické síly koncentrované na obranu práce a lidu, převzala jiné cíle, eliminaci hranic, národů a pohlaví.

Všeobecně se soudí, že v každém z nás je jistá levicová i pravicová komponenta, ve variabilních podílech a podle inklinace každého z nás. Co ve vás je levicové a co pravicové?
Pravicový a levicový nenesou genetickou stopu, nejde o žádnou zlověstnou neurobiologickou stránku v naší povaze. Znepokojení, láska ke svobodě, netrpělivost s rutinami a levostrannost jsou mé součásti: pochází to z levice, z mého znamení ve zvěrokruhu, z něčeho jiného? Nevím.

Otevřená společnost ve své vizi vstřebat všechny ideje a ideály a vytvořit jim prostor volné soutěže, neobsahuje to zárodek sebezničení, v okamžiku, kdy některé ideologie mají tendenci se nastolovat výlučným způsobem a eliminovat ostatní?
Hovořil bych o otevřené společnosti ve smyslu primární konsolidace sociální koheze a pak přeshraniční dialog s jinými světy a komunitami. Jinak otevřená společnost je totéž, co chaos, totální zaměnitelnost míst a národů, konec jakékoliv vazby a jakékoliv specifičnosti. Zastánce otevřené společnosti Popper se domníval, že společnost je neexistujícím platonským reziduem, existují pouze individua... Pak pro vyvážení se vynoří kmenové tendence, tedy uzavřená a vnějšímu světu nepřátelská společnost, klan.

Co znamená vámi propagovaná konzervativní revoluce?
Krátce, vize světa založená na změně trendu a na zachránění principů, prostor pro změnu, reformy, radikální obrat, nové formy rozvoje, garance kontinuity, vášeň pro vlastní identitu, láska k tradici i k realitě, amor fati.

Co je to moc a jakou vazbu má na individuum?
Moc je místo, kde se rozhoduje na základě tří podstatných faktorů: zkušenost, kompetentnost a většina, učí nás to tradice, Moc je nezbytná, je pyramidální, má potřebu vůdce, aristokracie, hierarchie. Neexistuje samovláda, demokracie vzata doslovně, je rukojeť pro ty dole. Špatná vláda je vládou hrstky pro hrstku, dobrá vláda je vládou hrstky ve prospěch všech.

Jakou roli dnes hraje filozofie?
Marginální a sebepoškozující, oslavující svůj vlastní konec. Navzdor tomu má centrální roli, totiž humanita má potřebu vizí světa a života, převraťme Marxe, svět jsme změnili, nyní ho musíme pochopit. Filozofie by k tomu měla pomoci.  

Globalizace, východ, západ, křesťanství, islám, populismus, fanatismus, terorismus: jak nahlížíte na budoucnost západu v perspektivě těchto hesel?
Nemyslím si, že dnes je nutné hovořit o západu: parametry jsou větší a zúženější, jsou to komunita, vlast, civilizace – evropská a středomořská – sever a jih světa. Pocházím z italského východu, Puglia, nemyslím přitom na západ, ale na svou vlast: na své rodné město, Puglia, Řím, Itálie, Středomoří, Evropa. Ze tří kořenů, řeckého, římského, křesťanského.

Zdroj: http://www.meras.cz/2017/12/konzervativni-revoluce.html