Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po stopách Jana Masaryka

Knih o T. G. Masarykovi, coby zakladateli našeho státu, podobně jako o první republice a letech před Mnichovem a po něm, není právě málo. Letošní sté výročí založení republiky ve mně znovu oživilo zájem dovědět se něco víc a nad rámec životopisů; něco víc a hlouběji především o klíčových okamžicích naší země.   

masaryk-jan.jpgJan Masaryk, práce Pavla Kosatíka a Michala Kováře, autorů zabývajících se novodobou historií, je takovým vhodným zdrojem. Kdo by čekal nudnou ponaučnou literaturu, bude mile překvapen. Děj je od samého začátku živý a plný napětí v neposledním proto, že přináší zcela jiný a nový pohled na osobnost Jana Masaryka, než na jaký jsme zvyklí. Autoři prostudovali celou řadu dosud neznámých archivních pramenů a co nám přinášejí, je nezromantizovaný a nikoli jednoznačný portrét politika bez příkras. Dílo nese v podtitulu název Pravdivý příběh a tuto neidylickou, neretušující pravdivost z portrétu spoluprožíváme.

Snad jen s malou nadsázkou lze říct, že Jan Masaryk strávil život na cestách mezi Prahou, Londýnem a New Yorkem. Neúspěchy, hledání, nervová labilita po matce a občas až šokující chyby a omyly mladého Masaryka střídala léta houževnaté a hektické práce. To se týká především doby, kdy se republika ocitla ve smrtelném sevření a ohrožení na samotné existenci. V krizových letech před Mnichovem se Jan Masaryk s obrovským osobním nasazením pustil do vyjednávání s Francií a Anglií. Dnes víme, že úloha, kterou tím na sebe uvalil, byla předem odsouzena ke ztroskotání. Anglie nebyla na válku připravená a nechtěla bojovat. Skoro se zdá, že Masaryk byl jediným, kdo v této chvíli předvídal, že obětování Československa Hitlera nezastaví, a prvním, kdo veřejně pojmenoval postoj mocností jako zradu. Zatímco Britové jásali, že pomohli zachovat v Evropě mír, Masaryk byl sužován zklamáním a depresemi, pocitem, že Mnichovem se definitivně zhroutilo otcovo dílo.  

Relativně malou část Masarykovy činnosti za války tvoří jeho projevy v britském BBC.  O to větší byly svým významem pro domov. Obohaceny šťavnatým lidovým slovníkem dodávaly lidem odvahu a samotnému Masarykovi přinesly obrovskou vlnu obliby a popularity.

„Režim postavený jen na lži a klamu je odsouzen k zániku“ (str. 185), vyznával svou víru před mikrofonem. To bylo to, co lidé potřebovali slyšet. Masarykova rétorika z nich snímala i pomyslnou část viny za vynucenou nečinnost v protektorátě. Autoři projevům v knize věnují samostatnou kapitolu Volá Londýn.

Strach z Hitlera a touha stát pod ochranou mocného slovanského bratra stále víc obracela naděje českých politiků k Východu. Jestliže jsem si léta kladla otázku, jak je možné, že po válce celá česká elita v čele s prezidentem Benešem tak lehce naletěla Stalinovi, našla jsem ji tady, v tomto okamžiku. Ze selhání Západu a obav z německé rozpínavosti se téměř automaticky dostavila i důvěra k Rusku a Stalinově politice. Zatímco Masaryk váhal, dr. Beneš už hledal nové spojence a od počátku války spojoval s Ruskem všechny své naděje. Mýlil se v samém základě, totiž v domněnce, že se Rusko bude „vracet do Evropy“ a „postupně se demokratizovat“ (str. 195). Československo-sovětská smlouva o přátelství a spolupráci uzavřená v prosinci 1943 byla jeho dílem a stala se základem ke stavbě východního bloku. Masaryk coby ministr zahraničí, zůstával kritický, ale byl ochotný jednat podle Benešových instrukcí. Válečná traumata zanechala na jeho psychice zničující vliv. Kromě stálého pocitu přepracování byl nucen vzdorovat obavám z dědičného psychického zatížení a atakům těžké deprese. Celý život se tak u něj střídalo období euforie s naprostou sklíčeností. V takovém rozpoložení se v červenci 1945 po dlouhých sedmi letech vrátil do Prahy. Jeho jméno doma i ve světě bylo do té chvíle spojeno s bojem proti nacismu i důrazem na lidskost a s důvěrou

„v humanistické uspořádání vztahů mezi lidmi a národy...“ (str. 215). Obecně přetrvávalo přesvědčení, že poválečná politika bude pokračováním politiky první republiky. Podobně si i Masaryk představoval, že ČSR bude mostem mezi Východem a Západem nebo aspoň článkem demokratického řetězce. Nyní byl nucen si uvědomit, že se ČSR stává nesvéprávným ruským satelitem a že počátek studené války začal dělit svět na dva tábory. 

Ačkoli v soukromí Masaryk naznačoval obavy z budoucího vývoje, při rozhodujícím vyjednávání v Moskvě jako by usiloval jen o to, jak proplout jednáním pokud možno bez problémů. Až do této doby k němu komunisté zůstávali kritičtí a nedůvěřiví a vytýkali mu prozápadní orientaci. Tu navenek částečně rozptýlil prohlášením, že nastává „nová perioda dějin a nejužší spolupráce se Sověty se musí stát neměnitelným základním kamenem pro budoucnost“ (str. 226). Na rozpolcenosti, zda vůbec stát o křeslo ministra a „poklonkovat před Stalinem“ nic neměnilo vyjádření, že Stalin je „snad dnes nejslavnějším mužem.“ Lze se jen dohadovat, zda je Masaryk učinil ze slabosti či strachu.

Důvěřivost, snadná manipulovatelnost a přizpůsobivost se projevila i na ustavující konferenci OSN na jaře 1945 v San Franciscu. Masaryk do ní vkládal velké naděje, věřil v dohodu velmocí a osvícenost jejich vůdců. Bohužel i tady dal najevo ochotu k ústupkům, které stále víc oslabovaly československou zahraniční politiku. Ve svých vystoupeních se snažil

o nezávaznost, ale podporovat Sověty a současně se nezpronevěřit svému přesvědčení už ve skutečnosti nebylo možné. Ze Spojených států odjížděl znovu deprimován a v pesimistické náladě. Svět získal mír, ale o tom, že vývoj směřuje doleva a že to už nebude známý svět jeho otce, nebylo pochyb. 

Ve vládě Národní fronty, do které Jan Masaryk vstoupil coby nepolitický ministr zahraničí, se začala naplno ukazovat do té doby obecně málo známá stránka jeho povahy, vnitřní nejistota a kolísavost. V důležitých jednáních se uchyloval k pasivitě, snažil se vyhnout odpovědnosti a víc a víc upadal do role pouhého pozorovatele. Zdá se, že vstoupit do vlády, ve které od samého počátku měla rozhodující vliv komunistická strana, ho nevedlo přesvědčení, ale ctižádost stát na očích veřejnosti a vyrovnat se tak odkazu svého otce.

Koncepce československé zahraniční politiky pocházela od Beneše, Masaryk byl jejím vykonavatelem. Nesouhlas s postupující socializací vyjadřoval nanejvýš jen často ohlašovanou demisí, kterou ovšem nikdy nepodal. Nevystoupil proti prezidentově orientaci na Východ a vizi nové, socializující demokracie; proti konfiskaci majetku sudetských Němců a jejich odsunu. Nevystoupil ani proti znárodňování a zabavování majetku zahraničních společností. Autoři díla upozorňují na to, že tehdy možná poprvé vznikl v širokém povědomí lidí dojem, že „vlastnictví obecně nese punc krádeže.“ (str. 239)  

Zatímco jméno Masaryk v zahraničí ztrácelo zvuk, doma Masarykova lidovost, citovost a lidskost dál získávala na oblibě. Jeho obrovská solidarita s postiženými se naplno projevila i v židovské otázce, když se s obrovským osobním nasazením zasloužil o zřízení samostatného židovského státu. Definitivně se o tom rozhodlo na Valném shromáždění v r. 1947 a Masaryk spolu s Benešem byli zapsáni do Zlaté knihy židovského národa. Jinak tomu bylo v okamžiku, kdy Masaryk sám sebe potřeboval přesvědčit o tom, že „naši komunisté jsou lepší“ nebo že si „Sovětský svaz zaslouží naši neochvějnou vděčnost a lásku“. Autoři upozorňují na to, že se do svých slov opakovaných při nejrůznějších příležitostech vžil tak, jako by jim skutečně věřil a že tahle Masarykova hluboká, bytostná víra v dobro často vedla na scestí jej i jeho posluchače. Podobně byl naivně přesvědčený i o tom, že v Gottwaldovi a Kopeckém našel opravdové přátele. Z tohoto pohledu lze pokládat Masaryka za muže zneužitého Sověty i domácími komunisty pro jejich cíle.

V červenci 1947 Československo v souladu s nařízením Moskvy odmítlo hospodářskou podporu Ameriky k rozvoji země a bylo vyňato z Marshallova plánu. Západ očekával Masarykovu demisi, ale ten, jakkoli bral odmítnutí pomoci jako osobní fiasko, zůstal ve vládě dál až do kritické poúnorové doby. Sympatie Britů i Američanů rychle opadaly a na ČSR se začalo otevřeně pohlížet jako na zemi východního bloku. Koncem roku už nebylo pochyb, že je studená válka v plném proudu a demokracie v Československu spěje ke konci. Železná opona od této chvíle ztratila jakoukoli symboliku.

„Výkvět obyvatelstva odsávaly emigrační vlny, kdežto ti, kdo zbyli, zůstali smířeni s tím, že budou přežívat bez boje za svobodu (...) Češi byli vždy skvělí v opozici, ale neschopni sami si vládnout“ (str. 267), vysvětlují se vazalské kroky ČSR v americkém dokumentu.

Na jedné straně Masaryk nešetřil slovy obdivu k Rusku, ačkoli mu ve skutečnosti nedůvěřoval, na druhé se rád dopouštěl protikomunistických výroků a členy strany rád častoval ironickými poznámkami. Možná i to vedlo k tzv. krabičkovému atentátu. Šťastnou náhodou pekelné stroje s nápisem „parfém“ zaslané na podzim 1947 jak Masarykovi, tak ministrům Zenklovi a Drtinovi, nevybuchly, ale další katastrofa byla v této chvíli už na dohled.

V únoru 1948 začaly komunistické plány na převzetí moci dostávat konkrétní podobu. Zatímco Beneš se dál díval do budoucnosti optimisticky a věřil, že z příštích voleb vyjdou komunisté poraženi, Masaryk bral na vědomí jejich rozhodující vliv jako svůj osud. Dilema, zda jít ve stopách otce v duchu prvorepublikové demokracie, nebo s Benešem a ideálem socialismu, bylo nad jeho síly. Rozhodnutí napomohl K. Gottwald, který se tlačil na místo po dvou mrtvicích oslabeného Beneše. Tehdy se Masaryk vzchopil a uskutečnil celou řadu veřejných projevů, varoval před jednoznačnou orientací na Rusko a odříznutím od Západu a promluvil o úvaze nastoupit na úřad po prezidentu Benešovi.

Situace se vyhrotila 20. února 1948, kdy podalo dvanáct ministrů z pětadvaceti demisi. Chtěli tím donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi a vypsání předčasných voleb? Výpovědi se začínají rozcházet: Věděl Masaryk o připravované demisi, nebo ne? Jak moc byl skutečně informován? Slíbil, že se k demisi připojí, nebo s ní nesouhlasil? S rezignací pouze otálel, nebo se rozhodl ve vládě zůstat? Zaručil se Gottwald, že budoucí vývoj v zemi bude demokratický, nebo naopak vyhrožoval vojenským zásahem Sovětského svazu? A konečně – jak dalece jsou svědectví z Masarykova nejbližšího okolí pravdivá?

Není pochyb, že Masarykův třináctý hlas byl jazýčkem na misce vah, ale od této chvíle se pohybujeme jen v rovině dohadů. Autoři upozorňují na to, že Masaryk nebyl typem schopným nést tak rozhodující odpovědnost. Faktem zůstává, že už následující den začaly moc v zemi přebírat akční výbory; Sbor národní bezpečnosti začal obsazovat sekretariáty nekomunistických stran; odbory vyhlásily generální stávku a bylo pozavíráno několik stovek okresních funkcionářů. Vývoj v zemi zpečetila Benešova demise 25. února a jmenování nových ministrů navržených Gottwaldem.

Mezi lidmi převládla nejistota, nejdřív překvapení a pak úlek, že Masaryk zůstal ve vládě. Co víc, několikrát vystoupil na veřejnosti s jednoznačným ujištěním, že chce jít a půjde „s lidem“. Koho chtěl přesvědčit? Tragédie spěla rychle ke konci. Oč rozhodněji Masaryk působil na veřejných shromážděních, o to zoufaleji si uvědomoval vlastní selhání v soukromí. Ke všemu loajální ministr v komunistické vládě sváděl boj sám se sebou: Uvažoval o vedení odboje v exilu a současně – tak jako mnohokrát předtím – se mu vracely myšlenky na sebevraždu.  

9. března, v předvečer smrti Jana Masaryka, dílo končí. Samotné osudné tragédii se autoři záměrně nevěnují. V doslovu upozorňují na skutečnost, že kolem existuje příliš mnoho záhad, příliš mnoho rozporuplných svědectví, příliš mnoho oficiálních vyšetřování s nejednoznačným nebo dokonce protichůdným výsledkem.  

Je kniha Pavla Kosatíka a Michala Koláře pravdivá? Je tohle konečně ten „náš“ Jan Masaryk, mýtus, který žil a žije po generace v naší paměti? Pro mne osobně je tento portrét skutečnější, lidštější a plastičtější, než jak jsem ho měla v paměti z některých předchozích prací. Není totiž jen černobílý, ale ukazuje Masarykovu osobnost z vícero stran. Nové budou možná pro mnohé některé skutečnosti z jeho soukromí, nemyslím jen zkušenost s kokainem, ale především psychickou labilitu a pobyty v ústavech. Bez toho však není možné porozumět tomuto úseku naší historie v její celistvosti ani pochopit tak složitou a protikladnou osobnost, jakou Jan Masaryk bezesporu byl. 

Dílo rozdělené do přehledných kapitol podává zevrubný pohled do zákulisí československé diplomacie a zahraniční politiky mezi dvěma válkami a posléze i té poválečné. Podává portrét prezidenta Beneše, popisuje vznik a práci exilové vlády i spolupráci s Janem Masarykem a dalšími exilovými politiky. Podrobně také informuje o jednáních v Rusku, která předcházela Košickému programu a založení vlády Národní fronty, a o konferencích v zahraničí. Podrobně se věnuje i únorovým událostem 1948.

Třetí vydání, v doslovu doplněné o novější poznatky okolo smrti Jana Masaryka, vyšlo v Mladé frontě v r. 2016. Nepochybně jde o dílo, které si zaslouží naši pozornost i dnes.

Autorka: Blanka Kubešová
Zdroj:
http://www.cesky-dialog.net/clanek/8141-po-stopach-jana-masaryka/