Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdy začnou demonstrace jako v letech 2011-12?

Po anexi Krymu před více než dvěma lety se razantně změnila společensko-politická atmosféra v Rusku. Do února až března 2014 zažíval ruský politický systém krizi legitimity; v té době podpora prezidenta, premiéra a vlády klesala již několik let.
putin-good-bye.jpgNa konci roku 2011 a na počátku roku 2012 proběhly v největších městech masové demonstrace pod heslem “Rusko bez Putina” a požadovaly spravedlivé volby; na konci roku 2013 se jen čtvrtina obyvatelstva domnívala, že by Putin měl být v následujících volbách zvolen prezidentem (polovina by neměla námitky proti nové osobě na tomto postu). Ale už v březnu a dubnu roku 2014 šly ratingy nejvyšších představitelů prudce nahoru, stejně jako hodnocení práce většiny státních institucí, a stoupalo i veřejné mínění o stavu politiky a ekonomiky.

Změny sociologických ukazatelů byly natolik nečekané a dramatické, že mnozí komentátoři v Rusku i v zahraničí jednoduše odmítali výsledkům průzkumů věřit. Komentáře typu “nevěřím sociologii”, “lidé lžou” nebo “lidé jsou vystrašení a bojí se odpovídat” byly běžné.
Nicméně, vezmeme-li v úvahu veškerá sociologická data o náladách Rusů, shromážděná Centrem Levada za dobu vlády Vladimíra Putina v Rusku, a nikoliv jen z posledních dvou tří let, pak se ukáže, že současná podpora ruského režimu není bezprecedentní. Vyjde najevo, že Putinův režim prožíval svůj vrchol nikoli v letech 2014-2015, ale v období mezi začátkem volební kampaně 2007-2008 a rusko-gruzínskou válkou v srpnu 2008. Většina hodnocení z té doby – stavu státu, Putina a jeho úspěchů atd. – dosahovala maxima a převyšovala vrcholy období po anexi Krymu. Jedním z úhelných kamenů legitimity politického systému na konci prvního desetiletí byla tzv.  “Putinova stabilita” – přesvědčení většiny společnosti o tom, že zítřek bude lepší než včerejšek a že je před ní světlá budoucnost.

2009 až 2013: Krize legitimity systému
Krize, která propukla na počátku roku 2009, toto přesvědčení pohřbila. Růst životní úrovně (tedy aspoň podle hodnocení sociologů) se přibližně po 12 až 18 měsících obnovil, ale zadržovaní mezd a obavy ze škrtů, které Rusům připomínaly katastrofický rok 1998, se na psychologii obyvatel silně podepsaly. Stabilita skončila, a už se nevrátila. Nečekaně se tak ztratil jeden ze základních kamenů Putinova režimu.
Na počátku roku 2009 jsme pak sledovali systematický pokles veřejné podpory základním státním institucím. Za pouhé dva a půl roku po rusko-gruzínské válce ztratil prezident přibližně třetinu příznivců.
Nahromadění společenské nespokojenosti s mocí vytvořilo podmínky pro masové protesty v letech 2011 a 2012, kdy se k nepočetným přesvědčeným opozičníkům a politickým aktivistům připojily desítky tisíc řadových naštvaných Rusů. Zejména právě pocit nejistoty, slepé uličky a neschopnosti státní moci hromadící se problémy efektivně řešit – a to nejenom u tzv. střední třídy, ale i u širších vrstev společnosti – přivedly do ulic značný počet do té doby apolitických občanů. Když se ruská moc v souvislosti s protesty vzpamatovala z prvního šoku, dokázala poměrně rychle izolovat opozici i protestující a dehonestovat je v očích většiny obyvatelstva. A to tím snáze, že protestující se ocitli v pasti vlastní úzké politické agendy – požadavek na spravedlivé volby a změna prezidenta. To jim neumožnilo obrátit se na většinu Rusů, které trápily (a trápí dosud) především sociálně-politické problémy.
Masové demonstrace fungovaly jako pojistný ventil, “vypustily páru” a snížily společenské napětí v zemi. Už v polovině roku 2012 většina obyvatel svou nespokojenost “vypustila“, a protože u vůdců protestů nenašla smysluplnou alternativu k Putinovu režimu, opustila je stejně tak rychle, jako se k nim před půl rokem připojila. Nicméně státní moc, byť se jí podařilo protestní hnutí neutralizovat, už u části zklamaného obyvatelstva nedokázala získat zpět sympatie: v období let 2012-2013 se vztahy obyvatelstva k moci minimálně nezlepšovaly. Ani předvolební agitace, ani vítězství ruského národního družstva na olympiádě v Soči se na ratingu téměř neodrazily.

2014 – 2015: “Krymský restart”
Teprve anexe Krymu “restartovala” ruský politický systém a podařilo se jí vrátit režimu legitimitu ztracenou v očích veřejnosti. Mnozí z těch, kdo ještě nedávno byli znechuceni vládou a demonstrovali na Bolotném náměstí a Sacharovově třídě (zejména ti, kteří se do roku 2011 o politiku nezajímali, neměli jasné politické preference – a podle průzkumů jich byla většina), znovu přešli do tábora příznivců Putinova režimu.
Jak vyprávěl jeden z účastníků panelu respondentů (a tento postoj je možné považovat za modelový): v roce 2012 na Bolotnou chodil, ale teď “chápe”, že se mýlil. Proč se odehrála taková změna v názorech, a přitom s takovou rychlostí?
Zastavme se jen u společensko-psychologických důvodů.
Analýza průzkumů veřejného mínění ukazuje, že “připojení” Krymu vyvolalo příliv nacionalismu smíšený s nostalgií po Sovětském svazu a jeho velmocenskou pozicí. U většiny obyvatel vznikl pocit “znovuzrození hodnoty země, ztracené po rozpadu SSSR”. Následující konfrontace se Západem tento masový pocit jen vyostřila: “zabrali jsme Krym” bez ohledu na názory USA a Evropy. Porušení mezinárodních norem a povinností se přijímalo jako potvrzení této velikosti: “děláme si, co chceme”.
Euforie spojená se silnou protizápadní náladou poprvé po mnoha letech spojila horní i spodní vrstvy ruské společnosti, řadové občany i ty u moci. Navíc obraz druhého Majdanu (nafouknutý a překroucený státními sdělovacími prostředky) se v očích většiny Rusů stal symbolem chaosu, svržení “zákonné vlády”, změny režimu za přispění Západu. A pro ruské vedení se tak Majdan stal velice pohodlným prostředkem k diskreditaci jakýchkoli protestů: “Chcete, aby to dopadlo jako na Majdanu?”
Krymská euforie však netrvala dlouho. Už v prosinci 2014 se z radosti stal šok – kurz rublu klesal a ceny rostly. Stejně jako na počátku roku 2009 vedla ekonomická krize k rychlé ztrátě optimismu; hodnocení stavu země klesalo. Nicméně ratingu špiček moci se to netýkalo. Pokles legitimity politického systému se projevil až po několika měsících od počátku krize, stejně jako v roce 2009. Ba co víc, anexe Krymu přinesla dlouhodobější a hlubší efekt než jen prostou euforii. Rating Putina i strany Jednotné Rusko, který na jaře 2014 vzrostl, dosáhl maxima až v květnu-červnu 2015 u příležitosti oslav 70. výročí vítězství Ruska ve Velké vlastenecké válce. Stalo se tak poté, co šok z krize byl už zapomenut a značný pokles životní úrovně ještě nezačal; charakter krize totiž dovolil většině obyvatelstva se na probíhající změny adaptovat (vážné zhoršení situace začalo být citelné až ve druhé polovině roku 2015). Jinými slovy, podle většiny ukazatelů veřejné podpory zažíval Putinův režim v letech 2014-2015 druhý rozkvět návratem do stavu z let 2007-2009.

Současnost
Když mluvíme o tom, že po anexi Krymu se systém “vrátil” o sedm let zpět, vzniká pokušení zeptat se, v kterém roce “se nacházíme” dnes a kolik ještě času zbývá do podobných masových protestů jako v letech 2011-2012. Jednoznačně odpovědět na tuto otázku nelze, vzhledem k tomu, že dlouhodobé trendy jsou někdy nevyzpytatelné. Například hodnocení činnosti vlády, premiéra a parlamentu se už vrátily na úroveň před anexí Krymu. Pokles proběhl podstatně rychleji, než v předchozím cyklu – stačily k tomu pouhé dva roky. Ratingy Jednotného Ruska jsou dnes na úrovni konce roku 2010 a počátku roku 2011; pak začal prudký pád. Ale dnešní zásoba popularity nejspíše bude straně Jednotné Rusko stačit k vítězství ve volbách, do kterých zbývají necelé dva týdny (zvláště pokud agitace opozičních stran zůstane na úrovni posledních měsíců). Přitom ale ukazatele optimismu – stavu státu, hodnocení ekonomické situace země a očekávání do budoucna – jsou už podstatně horší než “před Krymem”.
Pokud jde o protesty, tak masové akce, srovnatelné rozsahem s akcemi v Kaliningradu a Vladivostoku v letech 2009-2010, jež událostem na Bolotném náměstí a třídě Sacharova předcházely, jsme zatím neviděli. Ale protest řidičů kamionů z různých regionů země na konci roku 2015 vyvolal široký ohlas v celé zemi. Množství lokálních protestních akcí probíhá v současnosti v Moskvě. Zatím není jasné, nakolik je po celém území Ruska rozšířena informace o pochodu traktoristů na hlavní město, ale jsou už zprávy, že farmáři z jiných regionů země jsou připraveni své kolegy podporovat. Do společné celoruské stávky je ještě daleko, ale napětí uvnitř systému roste.
Je třeba vysvětlit, že růst protestních nálad jen těžko může v dohledné budoucnosti přivést ruský režim ke krachu. Spíše to bude znamenat postupnou ztrátu kontroly nad řízením politického systému, růst odporu obyvatelstva vůči nepopulárním politickým opatřením (nevyhnutelným při současném stavu ruské ekonomiky) i sociálních konfliktů, a rovněž konfliktů mezi samotnou politickou elitou. Tímto způsobem ekonomická krize nastoluje otázku, zda ruský autoritativní režim má nástroje potřebné pro řešení těchto konfliktů, nebo zda v podmínkách nedostatku zdrojů a prostředků narazí na své hranice.
A při tom všem jednání prezidenta dnes stále schvaluje přibližně 80 procent Rusů (je to úroveň podpory konce roku 2010). Nicméně před necelým rokem to bylo 89 procent a respondenti nemluvili o prezidentovi jinak než jako o “Vladimíru Vladimiroviči”. Dnes stále častěji používají kamarádské “strýček Vova”.
Připomenu, že v roce 2011 prezidentský rating klesl na “kritických” 60 % za pouhý rok. Za kritickou se tato úroveň považuje proto, že v obou případech, kdy rating Vladimíra Putina klesl k této úrovni – v letech 2005 a 2011 – proběhly v zemi masové protesty. Chtěl bych připomenout, jak málo času někdy stačí pro sklouznutí situace do politické krize.

Avšak i při negativním vývoji podpory a důvěry v prezidenta bude Putin nejspíše při příštích prezidentských volbách zvolen. Je třeba uznat, že úsilí, které ruské vedení vynakládá, aby zbrzdilo růst nespokojenosti ve společnosti a zajistilo bezbolestný průběh voleb, má zatím úspěch.
Obavy vzbuzuje něco jiného: čím více musí systém napínat síly a koncentrovat prostředky na přípravu společnosti k volbám v roce 2018, tím rychlejší a nekontrolovatelnější může po nich být pád legitimity Putinova režimu.

Autor: Denis Volkov (sociolog)
Zdroj: http://intersectionproject.eu/ru/article/society/skolko-ostalos-do-massovyh-protestov-obrazca-2011-2012-godov