Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noví ruští emigranti

Text, který vyšel v Komsomolské pravdě 10. června, se věnuje ruské emigraci v České republice a připomíná udavačská hlášení z dob minulých. Můžete sami posoudit, jak pracuje ruský propagandistický tisk. Stylistické i logické vady obsahuje už originál, a my jsme se snažili předat českému čtenáři zážitek v pokud možno nezměněné podobě.

Komentátorka Komsomolské Pravdy Galina Sapožnikovová vypráví o tom, proč se Praha stala útočištěm pro ty, kteří nejsou spokojení s vládou v Rusku, a jestli je pravda, že se chystají provést v Rusku ozbrojený převrat.

Ruskému nacistovi bojujícímu za „Pravý sektor“, tady chtějí udělit azyl – podělili se s novinkou kolegové z Prahy. Hm, zajímavé. Proč Igor Vasiljev, trenér samba a džuda ze Sankt Petěrburgu, najednou odjel bojovat do Azovského regimentu, to je jedna záležitost. Ale proč je taková existence v Čechách? Ten, který pěšky přešel hranici, zařídil si nelegální práci na stavbě, dostal průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany a nyní o každém svém kroku informuje okolní facebookový svět.
Všechno je na jeho profilu na sociálních sítích: fotografie s první stránkou průkazu, i výzvy k zabíjení Rusů žijících na Ukrajině nebo v Bělorusku, i slib přijet osvobodit Rusko spolu s Ruskou povstaleckou armádou. Ušetří tak hodně času vyšetřovatel nebo soudce, stejně jako úředník jakéhokoliv imigračního oddělení…

Něco se evidentně dělo jak v samotném Česku, tak v táboře tamních ruskojazyčných emigrantů. Před deseti lety tato emigrace představovala provinční salámové turisty (ve smyslu “za štangli salámu by prodali vlast” – pozn. překl.), kteří přijeli za lepším životem, a mezi nimi sem tam vzácný případ potomků skutečných „bílých emigrantů“. A teď, kohopak tu nenajdeme: zbytky Jukosu, demonstranty z Bolotné, i krymnenašisty, a všichni ti sedí v Praze, popíjejí pivko a spřádají plány na radikální transformaci Ruska.
Bylo zapotřebí odjet. A zde se objevil důvod: opoziční novinář Vladimir Kara-Murza se chystal představit svůj film o Borisi Němcovovi v pražské knihovně Václava Havla, a tam, jako na sjezd RSDRP (Ruské sociálně demokratické dělnické strany – pozn. překl.) měli také přiletět spolubojovníci. A tak se i stalo: Leonid Gozman se mnou letěl stejným letadlem.
Říká se, že i ostatní jeho kolegy v bitvě se systémem (od Viktora Šenderoviče po Olgu Romanovovou) je možné v Praze potkat častěji než v Moskvě – létají sem jako do práce, buď kvůli konzultacím, nebo kvůli platu. A brzy budou létat ještě častěji – na konci roku se na pražské Univerzitě Karlově otevře Akademické centrum Borise Němcova pro studium Ruska a Praha zaujme jedno z hlavních míst na poli ruské opozice, kam patří i Londýn, Vilnius, Riga a Tallinn. Praha všechny překoná, jen si dejte dohromady – „Rádio Svoboda“, televizní program „Současnost“, přednášky profesora Andreje Zubova na Univerzitě Karlově (k tomu stačí jeden malý citát: „Banderovci jsou příklad velké lži sovětského systému“ (!) – pozn. autorky) – s takovým kolektivem je možné zbořit nejen hory, ale i Moskvu!

Igorek a Vovančik
Ale mě především zajímal příběh klasického “malého člověka” jménem Igor Vasiljev. Co se muselo odehrát v hlavě v sedmatřiceti letech už nepříliš mladého člověka, že začal střílet do vlastních? Rozhovor pro Komsomolskou Pravdu stroze odmítl: “Vy nepracujete v opozičních médiích a představujete zájmy Ruska.” Jeho druh v neštěstí Vladimir Luzgin (38 let), původem z Permu, opakoval slovo od slova to samé – buď bydlí společně v jednom bytě, nebo papouškují jednu a tu samou příručku. Bohužel – příběh autolakýrníka Luzgina skutečně vyvolává soucit. Chlapec si žil v Permu a lakoval auta. V prosinci roku 2014 sdílel článek “15 faktů o banderovcích”, který, jak potom stálo v rozsudku, obsahoval “vědomě lživá tvrzení o činnosti SSSR v letech 2. světové války”, a byla mu uložena pokuta ve výši 200 tisíc rublů… Svět se vůbec zbláznil a trestá za “lajky” na internetu jako ve Švýcarsku, nebo odsuzuje k nepodmíněnému trestu vězení za sympatie ke Kataru – jako v Arabských emirátech. A tak se Vladimir na svou vlast urazil a odjel.
Na promítání filmu o Němcovovi seděli oba – Igor a Vovančik – vedle sebe. Z plamenného proslovu Vladimira Kara-Murzy mladšího, který mluvil vynikající americkou angličtinou, ti dva nic nepochopili, ostatně stejně jako ostatní diváci, přibližně 45 lidí, kteří jeho projev poslouchali jako hudbu, nerozlišovali písmena a slova. Je v Rusku možná taková revoluce jako na Ukrajině a proč chtěli lidé z Kremlu (tři výkřičníky) Kara-Murzu otrávit? – ptali se ho posluchači.
“To je reakce na mou politickou aktivitu v ruské opozici”, skromně odpovídal přednášející. “My příliš nestojíme o to, aby v naší zemi byla revoluce. Děláme vše pro to, aby tyto změny byly pokojné. Připravujeme lidi, pomáháme jim získávat politické zkušenosti. Málokdo na začátku srpna roku 1991 čekal, že na konci měsíce sovětská moc už nebude existovat. Stejně tak se to stane i nyní, ujišťuji vás.”
Po skončení diskuse nacista Vasiljev odvedl Leonida Gozmana do kouta a začal mu něco vášnivě vyprávět. Asi nabízel osvobození Ruska se zbraní v ruce. Gozman se na to romantické blouznění nechytal – slušně pokyvoval hlavou a snažil se ho zbavit co nejrychleji.
A ještě aby ne: u východu ze sálu stál vysoký člověk s kloboukem a nápisem ve dvou jazycích – česky a ukrajinsky – s prosbou o pomoc pro bývalého poslance Státní dumy… Sorry, to se mi jen zdálo, ne pro poslance, ale pro ruskou opozici, jak jinak. A vůbec to nebyl Kisja Vorobjaninov, ale Anton Litvin, člověk, který v Praze každoročně organizuje festival “KultuRus – hlas současného Ruska v centru Evropy”. To je taková veselá protiruská akce, na které se pořádají všemožné akce jako třeba festival vězeňské stravy a na níž Ministerstvo kultury ČR letos uvolnilo 6 tisíc euro. Nic moc… Proto tu asi Anton Litvin stojí s kloboukem. Je na to zvyklý, často někde stojí – tu na pražském Majdanu s ukrajinskou vlajkou, tu na demonstraci proti vystoupení Alexandrovců s vlajkou krymsko-tatarskou, či v tričku s nápisem “Hillary – náš prezident”.
Dva čerství uchazeči o politický azyl v Česku Igor a Vovančik mezitím kouřili na ulici.
“Cepín s sebou nemám”, vstřícně jsem vykročila jejich směrem (autorka zřejmě naráží na Trockého, jehož v r. 1941 zavraždil agent NKVD cepínem – pozn. překl.). “Vy jste náš informační nepřítel”, zastavil mě uprostřed slova ten první. “Já jsem vás pozoroval: půl filmu jste prospala. To je neúcta k památce Němcova”, doplnil druhý.
Poté, co tak prostoduše vyprávěli o svých plánech na osvobození vlasti, bylo jasné, proč se Gozmanovi během rozhovoru napětím zpotila záda… Je lepší mít jednoho ideového nepřítele, jako jsem já, než armádu takových podporovatelů. Jen si to, opozice, užij – i tohle je tvůj elektorát.

Opatrně: Zlí emigranti
Tohle je však důležité napsat velkými písmeny: v samotném Česku se nyní projevy rusofobních nálad prakticky nevyskytují. Kdysi tu byly, ale zmizely. Plakáty s matrojškami se zlým šklebem, kterými bylo hlavní město olepeno před 10, 15 lety (reklama Muzea komunismu), se staly minulostí a už nejsou módní.
I ve vztahu k pomníkům sovětským vojákům chybí ta hysterie jako v sousedním Polsku. Rudoarmějec Gladkov klidně leží na hřbitově u muzea v Kutné Hoře a nikdo se nechystá ho vykopávat nebo ukládat pokuty za svatojiřskou stužku na pomníku.
U památníku sovětským vojákům v centru města je bronzová tabulka: “Zde 9. května 1945 stanul první voják Rudé armády, naší osvoboditelky od německého otroctví. Zůstaneme vděčni a věrni”.
“Nikdy, zapamatujte si moje slova, nikdy a nikoho nenapadne odstranit odsud tento památník”, říká umělec, průvodce, historik a bývalý zastupitel Kutné Hory Vladimír Zubov, první a jediný Rus zvolený obyvateli města do obecního zastupitelstva. “Český lid nikdy nebyl nepřítelem Ruska a ruské kultury, naopak, u ruského cara hledal záštitu, a dokonce usiloval o začlenění do Ruského impéria. Hitler se netajil myšlenkou na vysídlení Čechů jako slovanského národa z tohoto území. V Rusech viděli ochránce. Češi vítali Rudou armádu písněmi, šeříky a láskou – to je fakt. Já jsem se za těch 40 let života tady ani jednou nesetkal s žádnou rusofobií.”

Protiruské nálady tu nejsou, ale brzy budou. Za prvé, pomáhá naše drahá opozice: zrovna v těchto dnech startuje v České republice projekt “Poslední adresa”, iniciovaná novinářem a laureátem ceny ruské vlády Sergejem Parchomenkem. Jeho podstatou je nedovolit světu zapomenout na represe komunistického režimu tím, že na domech budou umístěny tabulky se jmény těch, kdo byli před 70 a více lety oběťmi represí. Nepřítel musí být věčný, zvlášť když je Rus…
A za druhé, blíží se památné datum: v příštím roce to bude 50 let od pražských událostí srpna roku 1968. Už bylo oznámeno, že k výročí bude natočen hraný film “Okupace”. Anton Litvin (Kisja Vorobjaninov) dostal roli sovětského důstojníka. Režisér filmu může ušetřit na masových scénách – ruských herců ochotných hrát zadarmo je v Praze víc než dost. Upřímně řečeno, už jsem se dlouho nesetkala takovou koncentrací lidí, pro které je Rusko “raška“. Představitelé opravdové, první vlny ruské emigrace, která v tomto roce oslaví sté výročí, trpěli tím, že nedokázali změnit chod dějin. Tihle jsou plni nenávisti vůči své vlasti…
Zrovna ve dnech mé služební cesty do Česka se na pražském letišti odehrál incident: skupina VGTRK (ruský mediální holding – pozn. překl.) v čele se zvláštním korespondentem Alexandrem Buzaladze letěla z Prahy do Moskvy. Novináři přišli k prázdné přepážce registrace Aeroflotu a požádali o přednostní odbavení, protože letěli s aparaturou. “Ruská televize? Vás já vůbec nepustím. Rusy nenávidím”, najednou vyštěkl zaměstnanec Aeroflotu. A začal demonstrativně odbavovat cizince. Byl to 25letý ruský občan Vladimir Špitalev, který před několika lety spálil ruskou vlajku u českého velvyslanectví v Moskvě. To se mu připočetlo: politický azyl získal jen za půl roku. Ale osud ho dohnal i tady, práci našel u Aeroflotu, u krajanů. “Rusko je agresivní, nevypočitatelný stát, od kterého je radno se držet co nejdál”, říká Špitalev v rozhovoru pro Rádio Svoboda. Za incident se skupinou VGTRK ho z práce nevyhodili. Škoda. A co když příště někoho skutečně napadne?

“Změny, čekáme na změny”
Kde si takové kádry asi tak pěstují? – zeptáte se. A já odpovím: v poslední době přímo tady, v Praze. Na univerzitách, do nichž ruské mámy a ruští tátové posílají své potomky pro bezplatné vzdělání. Podívejte se na fotografii z demonstrace u ruského velvyslanectví – nejsou tam náhodou vaše děti?
Den Ruska – k určenému času se k ruskému velvyslanectví začínají stahovat “vždyťjsoutojenděti”. Ne v přeneseném, ale v doslovném smyslu. Některým bych hádala tak maximálně 15, 16. Hlavnímu organizátoru, na jehož jméno byla demonstrace zapsaná, Arturu Janbekovovi bylo v prosinci 18. “Přihlížející” včetně Antona Litvina jsou tu také. Dobrý džob mají, nenudí se.
“Podíval jsem se na výstavní panel “Rusko dnes”. A co jsem na fotografiích viděl?”, teatrálně lomí rukama Artur. “Lodě, postavené v sovětském období, tanky vyrobené v sovětském období, akce “Nesmrtelný pluk” zasvěcená vítězství Sovětského svazu, sportovci vychovaní sovětskými trenéry. Jaképak ‘Rusko dnes’?” Snaží se ironizovat mladý muž, narozený osm let poté, co Sovětský svaz přestal existovat.
Ruští studenti popořadě přistupují k mikrofonu a mluví o korupci. Zní to dost komicky. Tak například: “Mojí matce, která pracovala jako vychovatelka ve školce, vydávali měsíčně na skupinu 30 dětí 4 role toaletního papíru. To je korupce!” “Změny, čekáme na změny”, zpívá s doprovodem kytary rocková skupina. Jak je to všechno povědomé – jako by nebyl rok 2017, ale 1987.
Zatím ta liberálně mládežnická rebelie vypadá spíše jako karikatura. I když člověka zabolí, vidí-li, jak toto “mladé, cizí plémě” pořvává na Noční vlky jedoucí po Praze za zvuků písně Den vítězství: Okupanti domů!
Ruských studentů v Praze je kolem pěti tisíc. Profesor Zubov za nimi létá přednášet o jejich strašlivé zemi, načež oni skládají poetické nesmysly o “potomcích velikých otroků, kteří padají na kolena před systémem”… Za čtyři roky se do Ruska vrátí hotový produkt rusofobie. Nebo možná nevrátí. A v souladu s dávnou tradicí bude napomáhat likvidaci vlasti ze zahraničí.

Svůj kříž
Před deseti lety se ruským emigrantům v Česku říkalo salámoví turisté, protože do Prahy odjížděli především lovci spokojeného života bez problémů. Skutečné inteligence tam bylo málo a z davu výrazně vyčnívala. Přitom potomci ruských emigrantů i ti, kteří se do Česka dostali v sovětských dobách, mezi sebou měli zcela pokojné vztahy. Zato teď mají rozbroje například i na ruské části Olšanských hřbitovů: v jednom sektoru tam najdete například kříž pro vojáky ruské armády osvoboditelů a památník vojákům-internacionalistům, kteří bojovali v Afghánistánu, který podle sdělení zástupců ruské emigrace nazývají pomníkem okupantů a jež byl tolikrát znesvěcen, že ho bylo nutné zahalit modrou plentou. A zahalený je dodnes. Hm…

Polovinu jmen v notesu je nutné rovnou škrtnout, ani není nutné se snažit dovolat. Stejně by jen hystericky třískli s telefonem. „Co se stalo?“, zeptala jsem se jednoho z hrdinů té publikace, ředitele nakladatelství “Ruská tradice” Igora Zolotarjova, který, když jsem mu zavolala, se mnou také odmítl mluvit. Pak jsem ale přišla osobně, tak už neměl kam couvnout:
“Lidi se nemohou nedohodnout, když zastávají naprosto protichůdné pohledy na život. V tom nejužším kruhu neseme kříž tam, kam ho potřebujeme donést. Pokud jsme se dřív mohli v něčem protnout, tak dnes se neprotneme ani na poli kultury. Oni chodí vítat Alexandrovce, my naopak demonstrujeme proti těm, kdo zpívají o “zdvořilých lidech”. O čem se máme bavit poté, co jsme připojili Krym?”
Informovaní lidé ale tvrdí, že vůbec nejde o Krym. Ruské velvyslanectví před deseti lety odmítlo finančně podpořit vydání jeho knihy “Dům ve vyhnanství”, ve které na 500 stránkách popisoval život Rusů v české emigraci. Podle nakladatelství Ruská tradice byl hlavním osvoboditelem Prahy generál Vlasov a zbytky jeho armády, což se ovšem v ruské historické koncepci nikde neobjevuje. A tak se zhrzený Zolotarjov vydal se svým nakladatelstvím na druhý břeh – tam, kde se platí za rusofobii.
“Studenti sem z Ruska přijíždějí s naprosto proputinskými názory”, postěžoval si Zolotarjov na závěr. A spokojeně dodal: “Ale během velmi krátké doby se jim propaganda naštěstí z hlavy úplně vykouří.”
On sám k “bílým” emigrantům žádný vztah nemá. Sovětský vědec, který přijel do Československa na stáž do československé Akademie věd a oženil se s Češkou. Ale to jen tak mimochodem…

Přirození spojenci
Zapamatujte si tyto věty, budou se ještě hodit: “Krajané, bratři a sestry nacházející se v Evropě. Váš návrat do vlasti jako plnoprávných občanů je možný pouze po porážce bolševismu.” Je to citát z Pražského manifestu Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR). Připomenu podstatné: výbor, který plnil funkci ruské vlády v emigraci, byl vytvořen z iniciativy generála Vlasova a za podpory Třetí říše a jeho cílem bylo “svržení stalinské tyranie, osvobození národů Ruska od bolševického systému”, “uzavření čestného míru s Německem” a také podpora opozičních sil. V Říši jim říkali “přirození spojenci”.
Srovnejte tyto řádky s manifestem jiné armády – Ruské povstalecké, s jejíž vlajkou se vyfotil budoucí “osvoboditel” Ruska Igor Vasiljev: “Voláme do našich řad Rusy z Estonska, Lotyšska, Litvy, Ukrajiny, USA a dalších zemí, aby spolu s námi bok po boku společným úsilím vytvořili ruský stát, který se bezesporu stane diamantem v pokladnici úspěchů celého světa.” Nic nového ani nebylo potřeba vymýšlet, stačilo text jen zlehka zredigovat a přizpůsobit současnosti.

Takže resumé: co tu máme? Lákavé evropské prostředí, před armádou vyslaní politruci, politický azyl žádající žoldáci, kteří prošli bojovým křtem v opoziční armádě. Armádě, která zatím existuje jen virtuálně. “Přirození spojenci” připravení s úklonou předat klíče – jak od své staré vlasti, tak i nové. Důvěřivé sousední Rusko je velmi podobné Sovětskému svazu před začátkem 2. světové války. Čechy, jejichž antiruskou paměť uměle oživují každý srpen. Zní to jako konspirační spiknutí, ale… všechno do sebe zapadá.
Do této mozaiky nezapadá jen jedna historka, která se odehrála nedávno v Praze na koncertě Alexandrovců. Zněla známá píseň o bílých jeřábech, na obrazovce se střídaly fotografie umělců, kteří před půl rokem zahynuli při letecké havárii – a najednou přeplněný český sál vstal a… zaplakal. Navzdory direktivám NATO, proslulým protiruským sankcím a vlajkám, kterými bezúspěšně mávala skupinka naší jalové opozice, trapně plnící zakázku.
Díky Bohu, že pro tyto Čechy zatím zůstávají spojenci jiní.

Zdroj: kp.ru
Překlad: http://tapolitika.cz/ze-sveta/ruska-mozaika/novi-rusti-politicti-emigranti-v-cesku-vybudujeme-nas-novy-rusky-svet/